Sort de documënt: Audio
Titul:
I cin tiers da sgricé (Ladin Val Badia)
Descriziun: L’arosch rodâ sö sü edli ghei y ciarâ fit ite tla nöt. Tl lominus stlaurí dla löna parôl ciamó plü tralascé y da ria cira co tla löm de sorëdl.Te n to’ de spidl conscidrâl, döt dala ria, les gran bauries sö por sües massëdles y al se odô tan burt co mai.
„Eh, nos düc ne deventarun danz mai plü bi!“ Na usc, taiënta sciöche n cortel, â sprigoré l’arosch. Al ê la roza, cun so gran mantel grisc. „Pënsa al cör debl dl arosch, diau de n mangiaciomënt“, ti â scraié ados la netora ala roza. Chësta s’â dër sëgn descedé y ê tl laur da aspané les ares por pié le jore.
„Spo, nen n’aste ciamó sprigoré degügn incö, vedla ambrela dala plöia?“ l’â zibicada la roza.
„Sce! – Me instëssa!“ Dal ot dl punt se lasciâ sëgn jö l’aragn, por s’un sciampé debota indô sö zoruch döt spau.
„Ince tö mësses t’ascogne, pice aragn da ot iames!“ â raunzené la netora y ti â metü a bandoré la tëra al aragn.
„Scutede mo!“ â zijidé la netora, che â les orëdles plü fines de düc. L’aragn y la roza ne s’â plü möt.
„Ci él pa?“ L’arosch se menâ indô picé de se instës y al ne s’â intenü de nia.
Sëgn aldî ince ël n te cer riamënt, che gnô tres plü y plü dlungia. „Chiló él zacai che rí!“ La roza ê sigüda.
„Bunamënter porsura nos,“ â ajunté bel daplan l’arosch.
Y al á propi rajun.
„Mo ci püra compagnia ch’i sëis! N tlap de gran stufans, no pa?“ Fora dl scür êl comparí sëgn zacai che i conscidrâ jö un por un y s’la riô n pü’ laprò.
„Na iena él,“ â mormoré la roza, che ê bele stada n iade tl’Africa y s’un capî fora bun.
„Ara dess zede cun so coienamënt, ch’al ne se müda pa imponenia!“ â osservé l’arosch n pü’ massa dadalt, sciöche bele gonot.
Sëgn ê la iena deventada sceria. „Ves scechera pa de val’ vers?“ âra damané daimproia y süa usc somiâ prësc chëra de na uma.
„Diau de na stlafa“ â scraié la roza. „Ciara sciöche i ciarun fora? Arateste ch’al sides bel sce düc i atri te vëiga ma burt y da sgricé?“
La iena â scuté n momënt. Spo s’âra senté jö dlungia ëi y ti â dit döt contënta: „Sce d’atri mina, ch’an sides burc o bi, chël é bel anfat. Chël che cunta é ci ch’an fej! An mëss fá val’! Por se instës – y por i atri!“ Insciö âra tut fora dla gofa de so corpet n pice stromënt liciorënt y â scomencé da soné.
„N saxofon“, â dit bel daplan la roza, che ê bele stada n iade a New Orleans y n’â odü ilò de chisc stromënc. „Te sones veramënter bel,“ â scraié cun entusiasm l’aragn y ê, sciöche düc i atri, resté döt incanté dala musiga dla iena.
„Ne n’é pa chësc nia bel?“ La iena â lascé do n strüf y â spo ciaré döt da orëi bun tres i spidli vërc de sü odlá fora, „y dessigü s’ëise düc desmentié, che i sun pordërt ince iö bindebó na burta, no pa?“
Y bel avisa, tratan che la iena sonâ tan bel, deventâra por i atri tres plü y plü bëgnorüda. La roza metô sön chëra bel plan man da capí. Pisiman, âra spo trat fora de öna de sües gofes sotes dl mantel na chitara y â scomencé da soné na picia melodia.
Sot le punt regnâl cina inlaota n gran chît; mo sëgn aldînse tl pröm lominus dla de na usc fina y scialdi bela. L’aragn â metü man da cianté. La netora ê tan incantada dal cianté dl aragn, ch’ara s’ess prësc desmentié de s’ingrifé. Mo spo âra spizé i slefs y â metü man da sciuré para na melodia plëna de sentimënt.
L’arosch â ma scuté pro cina sëgn, deach’al ne savô no da cianté y no da soné n stromënt. Mo sëgn ne la tignîl nia plü fora. „Y iö, iö savess mefo da fá amlec!“ âl scraié y trames les massëdles ê deventades cöcenes.
Düc scutâ bi chic. La roza ti ciarâ plëna de morvëia al arosch: „Tö sas da fá amlec? Ciodí ne l’aste pa mai cunté?“ Dala ligrëza se batô la iena söles cösses. Spo âra dit bel adascusc: „Al ne sozed nia por caje, sce cater sonadus y un che sá da fá amlec s’incunta de nöt sot a n punt.“
I cater tiers se ciarâ y ne savô nia plü ci s’un dí. „Cun döt chësc se lasciassel bëgn fá val’,“ âra baié inant. Atira ti â la roza tut la parora, che fora de nia gnô döt nervosa. „Arateste, ch’al foss da daurí na te sort de betola dai amlec cun musiga?“
„Avisa chël“ Döt despazientosa ti ciarâ la iena ai atri. L’aragn ê completamënter jü fora de ce y la netora ê te n iade indô gnüda muntra, scebëgn che al ê tratan bele les set da doman y l’ora da jí a dormí ê dlungia. „Chësc foss propi n iade val’ de nü!“, s’âra spazé da dí. „Ci ne n’él pa nia incö bele döt: stonc dales liagnes, pizzeries, restoranc cinesc y de vigni sort de betoles. Mo che á pa mai aldí val’ de na betola, olach’an ciafa amlec cun musiga y bal?“
Ala iena ti savôl n bel mat. „La cossa sora che nos adorun é n post adaté!“
„Chël unse bele!“ L’arosch, n tier che é plütosc da fá saurí y daldöt nia compliché á fat sëgn cun la man iló, olach’ai s’â incunté. Y bel avisa, sëgn, tla löm cocenina dla de, ciara le post sot le punt propi fora bun. Sambëgn ... al mancia ciamó n valgönes cosses. Ai ne n’â degönes mëses y degügn scagns y por na dërta löm êl sambëgn ince ciamó da se cruzié, la löna ne podô nia vigni nöt ester tan lominosa. Y l’arosch adorâ n furnel, sön chël ch’al ess podü cöje i amlec.
„Sce al n’é nia ater,“ â dit la iena cun na dërta crëta, „lasceme ma fá me. Por insnöt sarál döt metü a post.“
Al n’é gnanca da crëie, sciöche la iena é stada bona da abiné dötes chëres beles mëses curides jö a blanch y düc chi scagns da sté saurí. Da olá â pa la iena abiné ca le furnel y les löms cinejes de papier, che tacâ sëgn sot al punt pro n valgügn fis, firá aposta dal aragn. Döt ê ilominé da na löm bona cialda. La netora ê jorada suraindlunch y â partí fora cun gran lezitënza i invic.
„Aste cöt amlec assá, pice arosch?“ ti â damané la roza che â n gran dafá. Sciöche düc i atri ne n’aspetâra gnanca ëra nia l’ora che i pröms ghesć rovass adalerch.
„Sëgn ne dorarára bëgn nia plü tan dî, ci minëise pa os?“ â damané l’arosch che ti ciarâ cun trica a süa ora da gofa y ala munt de amlec, ch’al â bele arjigné ca. La mesanöt ê bele dadî passada mo ghesć ne n’êl ciamó rové adalerch degügn. Cinamai la iena, che n’â zënza mai degügn fistidi, ê sëgn deventada n pü’ malsigüda y bel plan ciafâ i cin compagns la ria löna.
Vigni tier se dô la gauja a se instës, deach’al ne rovâ adalerch degügn. Scebëgn che la netora ê jorada incërch dër valënta, se ponsâra che süa presënza ess impó podü slarié fora na certa tëma. L’arosch se sintî fora de nia indô, danter sü amlec ite, dassënn da temëi. La roza n’ê nia plü bona da dí na parora y l’aragn fajô n müs malcontënt.
„Insciö ne sciafiera nia plü da jí inant, chësc ne tëgn plü fora degügn!“ â scraié la iena tl chît spaventus. „Arosch, partësc fora n iade a düc n amlet y spo la metunse pa bëgn nos a jí!“ Y bel avisa, cun n amlet cialt tl magun ciarâ fora le monn döt atramënter. La iena â tut ca so saxofon y ince i atri deventâ indô muntri. „Ci orunse fá“, â dit la roza y â tut fora de gofa süa chitara. „Nos un musiga, nos un amlec y nos un nos“. Y de cuntra n’êl nët nia da dí. Ciodí ne dessi pa nia festejé da susc?
L’aragn â atira lascé da pité, la netora s’la riô ince bele indô, la iena soflâ dassënn tl saxofon, la roza sonâ la chitara y tosc dedô fajô i cin tiers tan na bela comedia, ch’al rondenî te vigni ciantun de döt le raiun.
„Chiló vëgnel metü a jí valch“, â dit la olp al’alcia, se desmentian deplëgn ch’ara orô s’la mangé. „Jun ma a ciaré“, â sön chëra osservé l’alcia, lascian jö n gran pëis. Y insciö ê rová adalerch düc canc: i loi, i igli, i cians, i corfs, les iarines, les vaces, i porcí, i dormiadli, i iac y les sorüces. Al ê garaté na sëra daspavënt interessanta y bela.
„Fajëise chësc ciamó plü gonot tl dagní?“ â damané n vedl lou, che s’â devertí dassënn.
„Da incö inant vigni sëra, pornanch’al mët man da gní scür,“ â dit la roza, ti ciaran döt contënta a sü compagns.
Ciantia: I cin tiers da sgricé
Nos un i cin tiers da sgricé
sëntet(e) jö prëibel,
no sciampé
nos sonun incö musiga por te.
Da mangé ciaf(e)ste de bugn amlec,
spo da bëre, te as na hez,
nos sonun incö, musiga por te.
Al é la iena, che sona l’(e) saxofon,
al é la roza, che sona l’(e) saxofon,
al é la roza, che sona la chitara,
al é l’aragn, che é bun da cianté,
al é la netora che nes sciüra dant y do.
Nos fajun musiga, musiga, musiga por te, te, te,
y amlec, bugn, bugn, cun nos ast(e) na hez, incina da doman.
Ciantia dla betola
Cun la chitara scomëncia la ciantia
cun un che cianta dan le microfon.
Y danterite vëgn ca la iena a soflé ite
te so saxofon.
Ví ca ascuta sö
al n’é nia tëmp pordü
te pos jí a ti ciaré
o ince impü balé.
Y sce t’as fan da na cert’ ora
uns’ ciamó amlec,
da mangé assá.
„Eh, nos düc ne deventarun danz mai plü bi!“ Na usc, taiënta sciöche n cortel, â sprigoré l’arosch. Al ê la roza, cun so gran mantel grisc. „Pënsa al cör debl dl arosch, diau de n mangiaciomënt“, ti â scraié ados la netora ala roza. Chësta s’â dër sëgn descedé y ê tl laur da aspané les ares por pié le jore.
„Spo, nen n’aste ciamó sprigoré degügn incö, vedla ambrela dala plöia?“ l’â zibicada la roza.
„Sce! – Me instëssa!“ Dal ot dl punt se lasciâ sëgn jö l’aragn, por s’un sciampé debota indô sö zoruch döt spau.
„Ince tö mësses t’ascogne, pice aragn da ot iames!“ â raunzené la netora y ti â metü a bandoré la tëra al aragn.
„Scutede mo!“ â zijidé la netora, che â les orëdles plü fines de düc. L’aragn y la roza ne s’â plü möt.
„Ci él pa?“ L’arosch se menâ indô picé de se instës y al ne s’â intenü de nia.
Sëgn aldî ince ël n te cer riamënt, che gnô tres plü y plü dlungia. „Chiló él zacai che rí!“ La roza ê sigüda.
„Bunamënter porsura nos,“ â ajunté bel daplan l’arosch.
Y al á propi rajun.
„Mo ci püra compagnia ch’i sëis! N tlap de gran stufans, no pa?“ Fora dl scür êl comparí sëgn zacai che i conscidrâ jö un por un y s’la riô n pü’ laprò.
„Na iena él,“ â mormoré la roza, che ê bele stada n iade tl’Africa y s’un capî fora bun.
„Ara dess zede cun so coienamënt, ch’al ne se müda pa imponenia!“ â osservé l’arosch n pü’ massa dadalt, sciöche bele gonot.
Sëgn ê la iena deventada sceria. „Ves scechera pa de val’ vers?“ âra damané daimproia y süa usc somiâ prësc chëra de na uma.
„Diau de na stlafa“ â scraié la roza. „Ciara sciöche i ciarun fora? Arateste ch’al sides bel sce düc i atri te vëiga ma burt y da sgricé?“
La iena â scuté n momënt. Spo s’âra senté jö dlungia ëi y ti â dit döt contënta: „Sce d’atri mina, ch’an sides burc o bi, chël é bel anfat. Chël che cunta é ci ch’an fej! An mëss fá val’! Por se instës – y por i atri!“ Insciö âra tut fora dla gofa de so corpet n pice stromënt liciorënt y â scomencé da soné.
„N saxofon“, â dit bel daplan la roza, che ê bele stada n iade a New Orleans y n’â odü ilò de chisc stromënc. „Te sones veramënter bel,“ â scraié cun entusiasm l’aragn y ê, sciöche düc i atri, resté döt incanté dala musiga dla iena.
„Ne n’é pa chësc nia bel?“ La iena â lascé do n strüf y â spo ciaré döt da orëi bun tres i spidli vërc de sü odlá fora, „y dessigü s’ëise düc desmentié, che i sun pordërt ince iö bindebó na burta, no pa?“
Y bel avisa, tratan che la iena sonâ tan bel, deventâra por i atri tres plü y plü bëgnorüda. La roza metô sön chëra bel plan man da capí. Pisiman, âra spo trat fora de öna de sües gofes sotes dl mantel na chitara y â scomencé da soné na picia melodia.
Sot le punt regnâl cina inlaota n gran chît; mo sëgn aldînse tl pröm lominus dla de na usc fina y scialdi bela. L’aragn â metü man da cianté. La netora ê tan incantada dal cianté dl aragn, ch’ara s’ess prësc desmentié de s’ingrifé. Mo spo âra spizé i slefs y â metü man da sciuré para na melodia plëna de sentimënt.
L’arosch â ma scuté pro cina sëgn, deach’al ne savô no da cianté y no da soné n stromënt. Mo sëgn ne la tignîl nia plü fora. „Y iö, iö savess mefo da fá amlec!“ âl scraié y trames les massëdles ê deventades cöcenes.
Düc scutâ bi chic. La roza ti ciarâ plëna de morvëia al arosch: „Tö sas da fá amlec? Ciodí ne l’aste pa mai cunté?“ Dala ligrëza se batô la iena söles cösses. Spo âra dit bel adascusc: „Al ne sozed nia por caje, sce cater sonadus y un che sá da fá amlec s’incunta de nöt sot a n punt.“
I cater tiers se ciarâ y ne savô nia plü ci s’un dí. „Cun döt chësc se lasciassel bëgn fá val’,“ âra baié inant. Atira ti â la roza tut la parora, che fora de nia gnô döt nervosa. „Arateste, ch’al foss da daurí na te sort de betola dai amlec cun musiga?“
„Avisa chël“ Döt despazientosa ti ciarâ la iena ai atri. L’aragn ê completamënter jü fora de ce y la netora ê te n iade indô gnüda muntra, scebëgn che al ê tratan bele les set da doman y l’ora da jí a dormí ê dlungia. „Chësc foss propi n iade val’ de nü!“, s’âra spazé da dí. „Ci ne n’él pa nia incö bele döt: stonc dales liagnes, pizzeries, restoranc cinesc y de vigni sort de betoles. Mo che á pa mai aldí val’ de na betola, olach’an ciafa amlec cun musiga y bal?“
Ala iena ti savôl n bel mat. „La cossa sora che nos adorun é n post adaté!“
„Chël unse bele!“ L’arosch, n tier che é plütosc da fá saurí y daldöt nia compliché á fat sëgn cun la man iló, olach’ai s’â incunté. Y bel avisa, sëgn, tla löm cocenina dla de, ciara le post sot le punt propi fora bun. Sambëgn ... al mancia ciamó n valgönes cosses. Ai ne n’â degönes mëses y degügn scagns y por na dërta löm êl sambëgn ince ciamó da se cruzié, la löna ne podô nia vigni nöt ester tan lominosa. Y l’arosch adorâ n furnel, sön chël ch’al ess podü cöje i amlec.
„Sce al n’é nia ater,“ â dit la iena cun na dërta crëta, „lasceme ma fá me. Por insnöt sarál döt metü a post.“
Al n’é gnanca da crëie, sciöche la iena é stada bona da abiné dötes chëres beles mëses curides jö a blanch y düc chi scagns da sté saurí. Da olá â pa la iena abiné ca le furnel y les löms cinejes de papier, che tacâ sëgn sot al punt pro n valgügn fis, firá aposta dal aragn. Döt ê ilominé da na löm bona cialda. La netora ê jorada suraindlunch y â partí fora cun gran lezitënza i invic.
„Aste cöt amlec assá, pice arosch?“ ti â damané la roza che â n gran dafá. Sciöche düc i atri ne n’aspetâra gnanca ëra nia l’ora che i pröms ghesć rovass adalerch.
„Sëgn ne dorarára bëgn nia plü tan dî, ci minëise pa os?“ â damané l’arosch che ti ciarâ cun trica a süa ora da gofa y ala munt de amlec, ch’al â bele arjigné ca. La mesanöt ê bele dadî passada mo ghesć ne n’êl ciamó rové adalerch degügn. Cinamai la iena, che n’â zënza mai degügn fistidi, ê sëgn deventada n pü’ malsigüda y bel plan ciafâ i cin compagns la ria löna.
Vigni tier se dô la gauja a se instës, deach’al ne rovâ adalerch degügn. Scebëgn che la netora ê jorada incërch dër valënta, se ponsâra che süa presënza ess impó podü slarié fora na certa tëma. L’arosch se sintî fora de nia indô, danter sü amlec ite, dassënn da temëi. La roza n’ê nia plü bona da dí na parora y l’aragn fajô n müs malcontënt.
„Insciö ne sciafiera nia plü da jí inant, chësc ne tëgn plü fora degügn!“ â scraié la iena tl chît spaventus. „Arosch, partësc fora n iade a düc n amlet y spo la metunse pa bëgn nos a jí!“ Y bel avisa, cun n amlet cialt tl magun ciarâ fora le monn döt atramënter. La iena â tut ca so saxofon y ince i atri deventâ indô muntri. „Ci orunse fá“, â dit la roza y â tut fora de gofa süa chitara. „Nos un musiga, nos un amlec y nos un nos“. Y de cuntra n’êl nët nia da dí. Ciodí ne dessi pa nia festejé da susc?
L’aragn â atira lascé da pité, la netora s’la riô ince bele indô, la iena soflâ dassënn tl saxofon, la roza sonâ la chitara y tosc dedô fajô i cin tiers tan na bela comedia, ch’al rondenî te vigni ciantun de döt le raiun.
„Chiló vëgnel metü a jí valch“, â dit la olp al’alcia, se desmentian deplëgn ch’ara orô s’la mangé. „Jun ma a ciaré“, â sön chëra osservé l’alcia, lascian jö n gran pëis. Y insciö ê rová adalerch düc canc: i loi, i igli, i cians, i corfs, les iarines, les vaces, i porcí, i dormiadli, i iac y les sorüces. Al ê garaté na sëra daspavënt interessanta y bela.
„Fajëise chësc ciamó plü gonot tl dagní?“ â damané n vedl lou, che s’â devertí dassënn.
„Da incö inant vigni sëra, pornanch’al mët man da gní scür,“ â dit la roza, ti ciaran döt contënta a sü compagns.
Ciantia: I cin tiers da sgricé
Nos un i cin tiers da sgricé
sëntet(e) jö prëibel,
no sciampé
nos sonun incö musiga por te.
Da mangé ciaf(e)ste de bugn amlec,
spo da bëre, te as na hez,
nos sonun incö, musiga por te.
Al é la iena, che sona l’(e) saxofon,
al é la roza, che sona l’(e) saxofon,
al é la roza, che sona la chitara,
al é l’aragn, che é bun da cianté,
al é la netora che nes sciüra dant y do.
Nos fajun musiga, musiga, musiga por te, te, te,
y amlec, bugn, bugn, cun nos ast(e) na hez, incina da doman.
Ciantia dla betola
Cun la chitara scomëncia la ciantia
cun un che cianta dan le microfon.
Y danterite vëgn ca la iena a soflé ite
te so saxofon.
Ví ca ascuta sö
al n’é nia tëmp pordü
te pos jí a ti ciaré
o ince impü balé.
Y sce t’as fan da na cert’ ora
uns’ ciamó amlec,
da mangé assá.
Categoria: stories
Lingaz: LB
Data: 1999
Autur: Wolf Erlbruch (traduziun: Erika Pitscheider)
Inrescidú: © Peter Hammer Verlag 1990 - © Istitut Ladin Micurá de Rü 1999 - registrazion: Sisi Records
Esecutur: Usc: Helga Alton, Florian Colz, Tone Gasser, Bernardetta Nagler, Eduard Zingerle, Vito Zingerle - Cor de mitans sot ala direziun de Rives Bruno: Rosmarie Clara, Doris Clara, Daniela Clara, Sofia Clara y Marisa Clara - Melodies: Raimond Irsara - Culaburazion musichela: Felicitas Schweizer - Chitara: Raimond Irsara - Flaut: Felicitas Schweizer - Saxofonn: Andrea Mussner
Copyright: Istitut Ladin Micurá de Rü 1999
Media:
